Martin Gračka v roce 2023 absolvoval Fakultu výtvarných umění (FaVU VUT), kde během svého studia prošel více malířskými ateliéry. Již během bakalářského stupně studia bylo zřejmé, že se jedná o osobitého autora, který své malířské schopnosti dokáže instinktivně postavit na pomezí řemeslné živelnosti a energického punku. Na poli námětů a témat Martin mimo jiné vstoupil do oblasti videoherní kultury, čímž ve své produkci odstartoval hned několik klíčových sérií. V plenéru virtuálních situací a videoherních krajin z konce devadesátých let až přelomu milénia našel pevné zázemí pro nezaměnitelnou atmosféru a zkratku. Ve spojení s živelným malířským gestem tak vznikají obrazy naší popkulturní paměti, ve kterých se prolíná nostalgie videoherních zážitků se současným uměleckým dílem.

Lucie Polášková, Vojtěch Vaněk, Ateliér Duchů

Rozhovor s Martinem Gračkou

Kdy a jak přišlo rozhodnutí zaměřit svou malířskou produkci směrem k videohrám?

Ještě před nástupem na FaVU jsem viděl výjev z Halo na plátně a říkal si, že je to strašně super nápad. Poprvé jsem se k tomu dostal v roce 2020 ve společné sérii e-plenérů ze hry GTA, na které jsem pracoval s Vojtou Lukschem. Fascinovala nás podobnost modernistické malby a videoherní grafiky začátku druhého tisíciletí. Na to navazovaly mé další série obrazů z Duke Nukem 3D nebo Silent Hill.

Jaké to vlastně je pracovat s virtuálním podkladem, který je zároveň součástí kolektivní paměti celé jedné generace?

Vlastně v něčem takové strašně odlehčující. Vernisáže se mění v geekovský koutek a většina lidí si vzpomene na své mládí strávené u počítače nebo PlayStationu. Probíhá debata o hrách, kdy si každý může vzpomenout na své herní zážitky, oblíbená místa, easter eggy nebo skrytá zákoutí. Člověk odchází z vernisáže s chutí si to znovu nebo poprvé zahrát.

Přirozeně se pak nabízí otázka, co tě vedlo k volbě titulů, na které jsi se zaměřil?

Z jedné části určitě nostalgie. Návrat do dětských let, kdy jsem po vyučování na základce odhodil aktovku do rohu a během chvíle jsem se proháněl v Sabree Turbo po ulicích Vice City. Takový safe space, který funguje doteď. V kontrastu toho si vzpomínám, jak jsem se jako malý díval na strejdu, jak hraje Silent Hill. Sice jsem vůbec nechápal o co tam jde, ale ten zneklidňující pocit z toho, jak ta hra vypadá a hlavně ze sound designu si pamatuju dodnes.

Z druhé části právě samotná grafika těch her, která má ve své nedokonalosti silný charakter. Baví mě přemýšlet a zkoušet, jak pomocí tahů štětce a různých fíglů malířské špachtle oklamat lidské oko, aby malba fungovala jako grafika. Napodobovat vibrování pixelů nebo nedoskakování textur.

Existuje v této souvislosti videohra, o kterou bys malbou nikdy nezavadil?

Myslím, že těch her je spousta. Určitě bych se vyhnul těm, s kterými nemám žádnou osobní zkušenost nebo k nim nemám nějaký vztah. Které jsem si sám neodžil. V této souvisloti mě nechávají chladné 2D plošinovky nebo současné hry s realistickou grafikou. Ale jeden nikdy neví.

Když se trochu více podíváme na samotnou malbu, tak jaká její formální nebo neformální „vrstva“ je pro tebe nejdůležitější?

Asi právě to zhmotnění samotné. Že místa, která bych nebyl schopný vidět bez monitoru a počítače tu jsou. Navíc v jiném měřítku, než je celý život známe. Proto si poslední dobou volím větší formáty, aby se člověk mohl stát součástí toho výjevu.

Náměty se snažím vybírat jednoduché, kolikrát až nudné nebo všední. Vzniká tak hra mezi obrazem a neznalým divákem, který si může myslet, že jde o výjevy z běžného života s určitou stylizací.

Láká tě představa, že se tvoje obrazy vrátí obloukem zpět do virtuální reality a stanou se součástí budoucí verze některé z herních sérií, které jsi zpracovával?

Vlastně ani ne, myslím, že by to nějak nefungovalo.

A zpět v našem fyzickém prostoru, chystáš se na novou sérii obrazů?

Zatím stále pokračuji v herních sériích, kde mi zbyly nějaké náměty nebo další dozrály.