Beztíže

Nela Maruškevič absolvovala v roce 2023 Ateliér malířství 2 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Vybraná série maleb představuje autorčinu recentní práci, ve které skrze abstrakci směřuje k intuitivní a odlehčené malbě. Autorka klade důraz na samotný proces vzniku, který vnímá jako meditativní až eskapický. Inspiraci nachází především v krajině, floře a organických prvcích. Její práce spojuje éterický výběr barev a zakulacené rozpité tvary doplněné o všitý textil, který do obrazů vnáší řád v podobě linií nebo struktur. Interpretaci děl ponechává autorka na divákovi a jeho osobní zkušenosti.

Lucie Polášková, Vojtěch Vaněk, Ateliér Duchů

Rozhovor s Nelou Maruškevič

Mohla bys blíže představit témata, která jsi skrze aktuálně vystavené obrazy zpracovávala?

Celou tuto sérii lze zahrnout pod několik aspektů, které zčásti charakterizují také mé poslední projekty. Důležitým bodem inspirace je pro mě vnitřní krajina – jakýsi aspekt spojený s denním sněním a vnitřním odpočinkem. Vytvářím tak pomyslný prostor určený k načerpání síly a usebrání.

S tím souvisí i použitý materiál – maluji přímo na surovou bavlnu, hojně využívanou v domácím prostředí, především pro ložní prádlo. Právě jemnost tohoto materiálu, spojená s pocitem bezpečí a intimity, mi pomáhá daný efekt vytvářet.

Důležitou součástí obrazů je také prošívání nitěmi a přízemi, které dílům dodává kresebný, až konstruktivní řád a pomyslně je obohacuje o meditativní rozměr. Rytmičnost a repetitivnost šití je sama o sobě velmi uklidňující. Podobně na tomto principu funguje také to, že ponechávám motivy obrazů v abstraktní formě a recipientovi tak nabízím vlastní volný prostor.

Jak nahlížíš na textil nebo vyšívání, které aplikuješ na své malby, a proč s nimi pracuješ?

S těmito materiály jsem začala pracovat zhruba v polovině studia. Malířské plátno se pro mě stalo příliš těžkým a nepoddajným, podobně jako papír a další tradičnější média. Po lehčím, průsvitném textilu jsem tak sáhla zcela přirozeně.

Textil, příze a jednoduchou výšivku využívám také proto, že mi pomáhají částečně vystoupit z média klasického závěsného obrazu a experimentovat s netradičními způsoby práce s malbou. Nejen že v ploše vytvářím motiv prostředí, ale vystupující nitě a příze nechávám záměrně plynout do prostoru – a ten mohu dále dotvářet a pole obrazu tak rozšiřovat.

Jaký je tvůj tvůrčí proces od prvotní myšlenky přes výběr barev a samotnou malbu až po aplikaci textilu? Co je pro tebe inspirací?

Za každým obrazem stojí jako první skica. Nejedná se o nijak složitou přípravu – naopak, vznikají v jakémsi stavu plynutí, do kterého se dostávám spíše mimo studio. Skicák mi funguje jako deníkový záznam, do nějž zhmotňuji rozmazané vzpomínky na různá místa či situace. Skica mi pak slouží jako volná předloha, které se nedržím nijak pevně.

Následně vzniká samotný motiv malby na textil – tento proces je zčásti řízen náhodou díky rozpíjení barev. Částečná ztráta kontroly však paradoxně přispívá k celkově odlehčené kompozici. K obrazu se vracím i několikrát, vždy čekám na zaschnutí jedné vrstvy, než započnu další zásah. Tento počáteční proces se ne vždy povede, a proto se snažím k obrazům přistupovat s maximálním klidem a s čistou hlavou – každý další zásah je totiž nevratný. Poté přichází konstruktivnější fáze: prošívání, kterým kompozici dovršuji a celuji.

Barvy jsem v této sérii volila záměrně sytější a netlumené. Inspirovala mě barevnost modernistických obrazů, které dodnes přirozeně fungují ve své expresivnosti.

Do jakého tématu nebo oblasti tě nyní láká se ponořit?

Stále pracuji s tématem vzpomínkovosti a paměti, nyní však více v kritickém kontextu společenského vyčerpání. Není novinkou, že snad každý z nás ve svém životě bojuje s přehlcením a únavou. Právě odpočinek a zpomalení jsou podle mě aspekty, na které je třeba se soustředit pro udržitelnost vlastního fungování.

Zároveň se mi zdá, že jsme se jako západní společnost odnaučili skutečně odpočívat a neustále si hlavu zaměstnáváme dopaminovými podněty. Není divu, že mnoho lidí touží se zastavit a s jistou nostalgií ohlíží zpět. Tento pocit chápu, zároveň však v něm vnímám mnoho trhlin. Paradoxně mi proto přijde v tuto chvíli nejzajímavější myšlenka, že bychom se měli znovu naučit nudit.

Do budoucna mě láká také větší přesah obrazů do prostoru a tvorba navazujících instalací. Stejně tak bych se ráda částečně navrátila ke klasickým grafickým technikám – rytinám, monotypům a kombinaci médií.

Existuje nějaké téma, které tě naopak vůbec neláká?

Nad touto otázkou jsem příliš nepřemýšlela :)

Nejsem odpůrcem žádného uměleckého tématu, a proto mě ani nenapadá žádné, vůči kterému bych se chtěla nějak vyhranit. Naopak – respektuji a jsem ráda, že umění je tematicky prakticky bezbřehé. K čemu se ale asi nikdy nedostanu – a zároveň mám k této oblasti dost ambivalentní vztah – je současné umění pracující s tradiční náboženskou tématikou. Obávám se, že se zde téměř vždy setkám se zdánlivě silnou myšlenkou, za níž se však skrývá mnoho problematických vrstev, se kterými se vnitřně nemohu ztotožnit.

Jak pracuješ s rolí diváka? Je pro tebe důležité, jak obrazy vnímá, nebo necháváš interpretaci zcela volnou?

Divák je pro mě samozřejmě důležitý, už jen z prosté podstaty toho, že díla přirozeně vznikají především pro veřejnost. O obrazech toho ráda příliš neříkám, zastávám totiž myšlenku, že by z větší části měly hovořit samy za sebe. Nikomu tak nepodsouvám, aby v nich bezprostředně viděl totéž co já – ostatně vlastní interpretace je nevyhnutelná i u velmi konkrétních děl.

Je lidskou přirozeností číst každé dílo trochu jinak a právě v tom vnímám velkou svobodu a výhodu volného umění. Raději proto nechávám pro každého diváka otevřený prostor, ve kterém může sám nalézat vlastní význam.